Slezský babylon

No, kurva, na taku dědinku to byl uspěch! Alois byl už od synka dobry, obhajuje Maxmilián Papež sousedovo koučování na hokejovém mistrovství světa v Lotyšsku. V kravařské zahradní restauraci Timibar objednává druhé pivo. „A neučekajtě, gdyž mluvim,“ přikazuje a vybízí k další rundě. Ve dvaasedmdesáti letech pomalu patří k nejstarším starousedlíkům, tradiční kravařský dialekt ale neovládá. Jazykovědci by jeho výpověď ocenili jen jako interdialekt, což je nadnářečí, které ztratilo výlučnou podobu dialektu z konkrétní obce či oblasti.

Tvrdé „I“ už neumí

Dříve tolik rozdílné slezské dialekty z Ostravska, Opavska a Těšínska se v posledních letech rychle sbližují v jakousi obecnou slezštinu. Mluvčí si uchovávají přízvuk na předposlední slabice, zkracují délky, ale odbourávají tradiční místní slovní zásobu i hlásková specifika. Přibývá spisovných českých slov, u mladší generace díky zábavným pořadům a reality show i prvky z pražské televizní češtiny. Ani starousedlík Papež v proudu své výpovědi už neumí odlišit dvojí hlásku „l“, to znamená tvrdé „l“ od „l“. Jako malý capart přitom slovo chlap vyslovoval tvrdě „chlop“, tak jako dnešní Poláci. „No, opravdu už po kravařsky moc neumim, zato fest po ostravsky. Však sem robil dvacet roku v havirně a dvacet u buldozera na haldach,“ přiznává Papež. Obecnou slezštinu používá při tvorbě i tajemný a populární Ostravak Ostravski. „Záměrná stylizace, nepíše čistým nářečím,“ hodnotí Eva Jandová, vedoucí katedry českého jazyka Ostravské univerzity. Její kolegyně Irena Bogoczová upřesňuje: „Hyperdialektizace textu, autor kumuluje nářeční prvky, nikdo tak ale ve skutečnosti v Ostravě nemluví. Dokonale využívá komickou funkci nářečí, kdy se banální obsah vyslovený nářečím automaticky stává atraktivnějším.“

Opavský folklorista a jazykovědec Antonín Satke dokazuje poutavost podmíněnou nářečím na jiném příkladu. „V Bukovci na Těšínsku jsem vyslechl nádherné vyprávění čtrnáctiletého kluka Jana Byrtuse. Když měl namísto v nářečí mluvit ve spisovném jazyce, bylo povídaní úplně nudné.“ (viz Sbohem, zarzo)

Kukatko v Praze

Ostravak Ostravski přidal lidem z Ostravska na sebevědomí. „Ja prostě mluvim spisovně a zpočatku se mi Ostravak Ostravski fakt nelibil, bo ja tak nemluvim. Doma se ostravsky nemluvilo a u prarodiču mi nařeči vadilo,“ říká Tereza Křepelková, sedmnáctiletá středoškolská studentka. „Ale teď už čtu Ostravaka rada, je to vtipne, a tak. Libi se mi to, ostravština je fajna.“

Učitelka Hana Strakošová tvrdí: „Stejně nás v Praze vždycky poznají.“ V pražském divadle jí stačilo vyslovit jediné slovo, aby ji žena na sousedním sedadle odhalila a sebejistě podotkla: „Paní je z Ostravy?“ Strakošová nedokázala v Praze potlačit ostravskou mluvu a při prosbě o divadelní kukátko vyslovila „kukatko“. Krátce a s důrazným přízvukem na předposlední slabice. Jak má tedy hovořit obyvatel Ostravska v hlavním městě, aby už při první větě nebyl označen za chachara z Ostravy? Podle jazykovědkyně Jandové důsledně spisovnou češtinou. A tomu, kdo v hovoru tvrdě upřednostňuje pražštinu, konkurovat ostravským dialektem. „Ale potom se za dialekt nesmíme stydět,“ nabádá Jandová.

Blogař Ostravak oživil zájem o ostravský dialekt, ale ten přitom nemá jednotnou podobu. Nejstarší obyvatelé ostravských částí Antošovice či Hošťálkovice 

Nejmladších Ostravanů se však teritoriální rozdílnost jazyka v Ostravě nedotýká. Z ostravské mluvy si uchovali jen nejvýraznější jevy. Nerozlišují třeba směřování, místo „pojď sem“ řeknou „pojď tady“. Místo „kam jdeš“ běžně vychrlí „kde deš“. Slovu „jak“ dali univerzální funkci, třeba spojení „jak přijdu dom“ má vyjádřit spisovné „když přijdu domů“. Větou „jak to budu vědět“ obyvatel Ostravy míní „až to budu vědět“.

Take baně!

V páté minutě druhé třetiny finále hokejového šampionátu přirovnal komen

* tátor zmatené české mužstvo k trosečníkům; Švédové zrovna hráli přesilovku. „Zjebani robinzoni,“ zvolá jeden z fanoušků ve výčepu v Darkovičkách na Hlučínsku. Podobně vulgárně se fandilo při třetí třetině i v hostinci U Hlubka v Hlučíně. Roztomile vyzněla jen poznámka, když švédská televize zabrala asi v jedenácté minutě švédskou fanynku s bujným poprsím. „Take baně!“ zvolal kdosi obdivně.

„Vulgarizace jazyka není jen záležitost Ostravska, prohlubuje se všude,“ míní Jandová. Ostravsko se před časem nechvalně proslavilo pozdravem „Banik, pičo!“ Když se stal Baník mistrem fotbalové ligy, nadšeně pozdrav užívali i místní podnikatelé, redaktoři veřejnoprávní televize a umělci. „Původní význam tohoto vulgárního slova je už v kraji posunutý a funguje jako výraz ,vole‘ v Praze, je to vycpávkové slovo a objevuje se i v rozhovorech muže s mužem,“ uvažuje nad baníkovským pozdravem Bogoczová. „Hokej jak cyp. Je to v piči,“ zvolá další fanoušek z pivnice U Hlubka v Hlučíně. Do konce prohraného finále zbývá několik minut.

Oma a opa

„Už zme předělani,“ přiznává kravařský místostarosta Petr Rygel. Obec, jež historicky i geograficky náleží k Hlučínsku, o svůj nářeční klenot pozvolna přichází. „Dobře po našemu umí jen nějaká ta babka. Komunisti nářečí záměrně potlačovali a chtěli Kravaře počeštit. Kdo z místních vystudoval na učitele, nesměl pak učit v Kravařích.“ Učitelé z vnitrozemí děti za používání nářečí plísnili, nesrozumitelný dialekt je dráždil.

Hlučínsko má pohnutou historii. Ač region leží v historickém Slezsku, místní nářečí zvané „po našemu“ má i druhou přezdívku - „moravština“. Po roce 1742, kdy Marie Terezie prohrála Hlučínsko ve slezských válkách, připadl kraj Prusku a lidé si časem začali říkat pruští Moravci nebo jen Prajzáci. „Nářečí se obohatilo mnoha výpůjčkami z němčiny, ještě tak mluvila moje oma a opa,“ vybavuje si místostarosta Rygel. Oma je místní výraz pro babičku, opa pro dědu. Inteligence se za pruské nadvlády poněmčila, většina rodin ale doma hovořila „moravsky“ až do roku 1920, kdy bylo Hlučínsko přičleněno k Československu. V roce 1938 připojil Hitler oblast jako takzvaný Altreich znovu k Německu a muže navlékl do uniforem wehrmachtu.

Místostarosta Rygel ukáže ve farním chrámu na pamětní desku „Památka na naše utrpení“. Na desce je vytesáno několik desítek jmen padlých vojáků; první mládenec z Kravař zemřel hned třetí den války 3. září 1939, ale na desce jsou k nalezení i poválečné letopočty, jež připomínají spolurodáky zemřelé v ruském zajetí. Za prožitá příkoří se dnešní Německo Hlučínsku revanšuje možností získat německé občanství i pas. „Odhaduji, že německé občanství má zhruba dvacet procent obyvatel Kravař,“ říká Rygel.

Ani polsky, ani česky

„Czau, chlopi. Dzisio žech slyszol w radiu normalnie na Český rozhlas Ostrava pieśniczke Brisbane. Byl tam jakisi program o festiwalu Na pomezí a aji tam o Was mówili, ale nie wiym co, boch to puścil nieskoro.“ „Tak aj Ostrawa sem tam puści cosi porzóndnego. To sie mi podobo. Tom.“

Přepis internetové diskuse z portálu country skupiny Blaf, která zpívá výhradně v těšínském nářečí „po naszymu“, je možná nejlepším svědectvím o životnosti těšínského nářečí. Dialekt „po naszymu“ je jazykovědci označován za nejživější nářečí v republice. Od jiných slezských dialektů se liší, mluvčí z Kravař nemusí těšínskému dialektu vůbec porozumět.

„Nářečí na Těšínsku má podnes funkci běžně mluveného jazyka,“ potvrzuje Bogoczová, sama rodačka z Třince na Těšín

* sku. Rané dětství má spojené pouze s nářečím, školní léta s polštinou na místní polské škole, přičemž v rámci své profese se věnuje spisovné češtině. „Umí ale výborně přepínat,“ pochvaluje kolegyni z univerzity Eva Jandová. Když Bogoczové zavolá do práce někdo z Třince, spustí „po naszymu“, se studenty ale hovoří kultivovanou spisovnou češtinou, bez krácení a slezských přízvuků. Dialekt z Těšínska má několik názvů: po naszymu, ponaszymu, po naszimu, ponaszimu či po našimu a ponašimu. Stále jde o jedno nářečí, i když v písemné podobě je střídavě zapisováno česky, jindy pomocí polské abecedy a mnohdy i svéráznými kombinacemi, nad nimiž se dialektologům točí hlava.

„Po naszymu je moje mateřština, rodný jazyk. I v práci používám převážně nářečí, pak si ale věty samozřejmě musím přeložit do spisovné polštiny,“ tvrdí Jacek Sikora, redaktor polských menšinových novin Glos ludu. „Těšínsko je trilingvní země,“ říká. Také on ustavičně přepíná mezi češtinou, polštinou a dialektem.

Slátanina z Vendryně

„Proces zániku těšínského nářečí má úplně jinou rychlost, než jakýkoli jiný dialekt,“ tvrdí Bogoczová. Nenabírá ale vymírání těšínského nářečí na větší rychlosti, než si troufají předpokládat odborníci?

Z šestnácti dětí sedmé třídy české školy ve Vendryni na Těšínsku mluví doma nářečím jen tři. Dalších sedm dialekt občas využije v obchodě a při hrách s vrstevníky ze sousední polské školy. „Jak mluvíš s kamarády třeba ty, Sebastiane?“ vyzvídá učitelka českého jazyka a zároveň ředitelka školy Bohuslava Burá. Sebastian zarytě mlčí.

„Sprostě!“ vykřikne jiný žák. „Slátaninou,“ dodá další sedmák.

O několik minut později v ředitelně školy Burá potvrdí, že těšínské nářečí po naszymu prožívá mezi českými dětmi vážnou krizi. „Česky přitom pořádně neumějí a mimo školu se baví opravdu slátaninou.“ Ředitelka si proto přeje rychlý zánik nářečí a úplné zdomácnění češtiny v kraji. „Ale rozhodně ne češtiny z televizních reality show,“ obává se.

Chcu byč Prajz

Zhoubný vliv má pokleslá televizní čeština i na děti ze sousední polské školy. U vchodu vítá návštěvníky portrét polské básnířky Wislawy Szymborské, nositelky Nobelovy ceny za literaturu z roku 1996; vendryňskou školu osobně navštívila před pěti lety. Učitelka polského jazyka Gražyna Zubeková přiznává, že děti mimo školní vyučování hovoří spisovnou polštinou jen výjimečně v některých intelektuálně založených rodinách. „I polské děti se dnes dívají na české televizní programy a čtou české časopisy. V Bravu a v různých dívčích časopisech se nesetkají zrovna s nejlepší češtinou,“ uvažuje kantorka. Dialekt v ústech místních polských dětí má stále pokroucenější podobu.

Před pseudogotickým chrámem Nanebevzetí Panny Marie v Kobeřicích na Hlučínsku pobíhají desítky dětí v šatech a oblecích, za které jejich rodiče vydali krejčím a švadlenám tisíce korun. V neděli děti prožily první svaté přijímání a celý následující týden musejí do kostela ve svátečním. Víra v boha je na Hlučínsku výjimečně silná, v sousední Ostravě zase extrémně nízká. Hlučínsko si přeje uchovat nejen náboženství, ale jako výraz nepokořenosti i místní dialekt.

„Po našemu už ale dobře neumim ani ja,“ přiznává básnířka Lydie Rumanová z Kravař na Hlučínsku. V nářečí se proto rozhodla psát poezii, i když spontánně „po prajzky“ už nemluví. Její první sbírka textů čili „dřystu“ v nářečí se jmenuje „Chcu byč enem Prajz“. Jde však jen o zbožné přání, nářečí vymírá stejně jako prajzská identita. V roce 1959 sesbíral v Kravařích a okolí nářeční slovníček dialektolog Rudolf Šrámek. Zaznamenal třeba kravařské výrazy badej, fifrak, gřungač. Na hřbitově v Kravařích se opírá o bicykl devětašedesátiletá Markéta Jochimová. „Badej? Bedna na spani, taka kasa. Prarodiče v tym ešče spali. Fifrak? Jak třebas nechce jesť, taky fifrak v jidle. Gřungač? To nevim, co to je. Opit se?“

„Podle slovníku jde o výraz pro pokašlávání, dráždivý kašel.“

„Gřypač, tady se řika gřypač! Gřungač, to zas možna řikaji v Bolaticach. Každa vesnice mluvi jinak. Ja už ale tak dobře po našemu neumim.“

Vnuci Markéty Jochimové přesto babičce ne vždy porozumí. „Poď hevaj! To znamená Pojď sem. Nerozuměli mně. A dcerka mi ještě nadala, jak prý to mluvim na vnuky.“

***

Těšínské nářečí po naszymu prožívá mezi českými dětmi vážnou krizi. Česky přitom pořádně neumějí a mimo školu se baví opravdovou slátaninou.

Obrázek

Nářečí oblasti Slezska

JAK SE ŘEKNE JINOVATKA?

1 Hať, Hlučínsko: OŠADLINA

2 Neplachovice, Opavsko: JINOVAŤ

3 Morávka, Frýdecko: VINOVAŤ

4 Kobeřice, Hlučínsko: OSLADA

5 Oldřichovice, Těšínsko: ŠRUN

6 Český Těšín, Těšínsko: MRUZ

7 Nýdek, Těšínsko: OŠEDLINA

8 Petřkovice, Hlučínsko: ŠTRYŽ

9 Dolní Lutyně, Těšínsko: OŠUMĚLINA

Zdroj: Český jazykový atlas

Foto popis| Májová pobožnost v Kobeřicích na Hlučínsku, děti po prvním přijímání. Hlučínsko se drží víry a touží i po zachování nářečí.

Foto autor| Foto: Robert Zlatohlávek

Foto popis| Kravařský starousedlík Maxmilián Papež: „A neučekajtě, gdyž mluvim!“

Foto popis| Vedoucí katedry českého jazyka Eva Jandová a dialektoložka Irena Bogoczová (vlevo). Jazykovědkyně Ostravské univerzity před národnostní mapou.

Foto popis| Slezský folklorista a dialektolog Antonín Satke z Opavy.

Foto popis| Sedmáci z české školy ve Vendryni. Jak mluvíš? Slátaninou.

Foto popis| Jacek Sikora, polský novinář z Českého Těšína. Stále „přepíná“ z polštiny do češtiny a do nářečí po naszymu.

Foto popis| Markéta Jochimová z Kravař: „Badej? To je bedna na spani, taka kasa.“

Foto popis| Česká škola ve Vendryni na Těšínsku. Ředitelka Bohuslava Burá zjišťuje, kdo ještě doma používá nářečí po naszymu.

Foto popis| Gražyna Zubeková, učitelka polského jazyka v polské škole ve Vendryni: „Jazyk polských dětí nepříjemně ovlivňují české televizní reality show.“

Foto popis| „Babička byla oma, děda opa,“ vzpomíná Petr Rygel z Kravař před farním chrámem sv. Bartoloměje.

Foto popis| Skanzen v Bolaticích na Hlučínsku. Jiří Burian společně s obcí pietně pečuje o statek svých rodičů: „Už i nářečí pomalu patří do skanzenu.“

Foto popis| „Chcu byč enem Prajz,“ tvrdí Lydie Rumanová, lidová vypravěčka z Hlučínska, prajzská básnířka.

Foto popis| Ostravaka Ostravskeho mají studenti rádi. Uprostřed Tereza Křepelková, sedmnáctiletá čtenářka tajemného autora.

Foto autor| Foto: Robert Zlatohlávek