Ve Lhotce se již chystají honit krále

První byla Jízda o fojtství

Samotný název Honění krále je rozhodně z pozdější doby, dříve se tomuto lhoteckému zvyku říkalo Jízda o fojtství, přičemž se také lovil švédský král. Zvyk se podobal jízdě králů na Slovácku. Zmínky o této tradici lze nalézt v místní kronice z roku 1860, v níž je uvedeno, že se ve Lhotce o svatodušních svátcích vždy konala národní slavnost, hrály se starodávné divadelní hry a konala Jízda o fojtství. Původně měli hlavní slovo pastevci koní, kteří byli v majetku panského dvora v Zábřehu nad Odrou. Ti si při své práci vytvořili skupinu v čele s fojtem, který mezi nimi udržoval pořádek. Funkci fojta ovšem nebylo lehké získat, mladík si ji musel vybojovat jízdou na koni v těžkém terénu na břehu Odry, kde účastníci závodu zdolávali překážky, ploty a umělé příkopy. Později, když panská stáda koní zmizela, převzali iniciativu místní selští synci. Při samotném zápolení byly na louce zapíchnuty praporce, kterých bylo o jeden více než jezdců. Ti měli v trysku jeden z nich zachytit a namočit ho do Odry. Byly to, jak místní říkali, „take zavody, kery ten kuň najlepši poleči, ten že budže tym kralem“. Komu se to podařilo jako prvnímu, byl fojtem až do příštího roku. Pravda je, že zvyk Jízda o fojtství se ve Lhotce udržel až do roku 1866, ale po vpádu pruských vojsk zanikl, jeden čas tuto jezdeckou soutěž se stejným obsahem předváděli ve druhé polovině 19. století také sedláci v Děhylově. Těmto zvykům se vzdáleně podobala velikonoční „křižácká procesí“ v sousedních Petřkovicích, nedalekých Ludgeřovicích a Markvartovicích. Byli to selští synkové na vyzdobených koních, na sedlech měli bílé pokrývky a tento rituál měl odvrátit nový výskyt moru, který kraj zachvátil po třicetileté válce.

Krása z paměti nevymizí

Anežka Tichá ví z vyprávění svých prarodičů, že o svatodušní neděli se zpravidla šlo nejprve do kostela, pak následovalo plavení a umývání koní v řece. Což se v pondělí opakovalo. Dívky šly v neděli odpoledne sbírat popínavou rostlinu „husí víno“, z níž se pletly šerpy pro krále a královnu. Průvod procházel napříč celou vesnicí. Pak se na tribuně tančila slezská beseda. Vítězný král měl za povinnost vyvalit pro družinu soudek piva, také královna musela přichystat pohoštění. A pak se konala veselá taneční zábava. Jízda o fojtství - tak jako desítky jiných krajových zvyků - skončila s první světovou válkou.

Jak obnovit zvyk

Zvyk Honění krále obnovil až v roce 1920 mladý lhotecký sedlák A. Riedel. Ten také vnesl do slavnosti nový prvek, průvodu se mohli účastnit chlapci na vyzdobených koních. Tento začátek byl nejspíš stejně důležitý, jako když se v roce 1935 ujal organizování soutěže někdejší inspektor na Dole Oskar v Petřkovicích Karel Průša, společně s místní hasičskou jednotou. Právě Průša v organizaci slavnosti mnoho pozměnil, popravdě se pak stala modernější a přitažlivější. Do akce se mohla tak zapojit celá vesnice. Na svatodušní pondělí se shromáždili chlapci u sedláka, který měl velký dvůr, což ve Lhotce bývalo u Richarda Sýkory, od kterého vedl také velmi pěkný výjezd na náves. Po dle předpisu nemělo být soutěžícím mladíkům více než jedenadvacet let, dívky měly být nejvýš osmnáctileté, ale to se nedodržovalo, aby jich bylo ve skupině víc. Hoši měli na sobě jen bílé košile a jezdecké kalhoty, tedy rajtky, a vysoké boty.

Slavnost celé vesnice

Zdejší mužský kroj se bohužel nezachoval, zatímco dívčí ano. Ten je sice hlučínský, ale jeho lhotecká varianta je o něco více zdobená. Děvčata v krojích šla za průvodem, na vyzdobených dvoukolových kočárech tažených koňmi seděly děti oblečené rovněž v hlučínském kroji. V průvodu byli pořadatelé, oddíl hasičů, místní občané a hosté. Závodiště bylo na pastvinách u Odry, po regulaci řeky slepá ramena zmizela. Před startem přicházejí děvčata (králky) za chlapci a požádají je, aby jim chytili krále. Teprve pak může závod začít. První dvě jízdy jsou takříkajíc jen zkušební, třetí se jede naostro. V nové variantě závodu je uprostřed pastviny jediná tyč s bílým šátkem, nejlepší jezdec se jí zmocní, nesmí si ji nechat vzít, tryskem doběhne s koněm na břeh Odry a šátek namočí do vody. Tím se stává králem. Bezprostředně poté se uskuteční jeho korunovace. Královská koruna bývala šestidílná, drátěná a ovitá takzvaným husím vínem, ověšená cukrovím, preclíky a sušeným ovocem. Nahoře je zahalena šátkem a po stranách jsou na ní přichyceny pozlacené papírové koruny pro krále a královnu, a také velká růžová stuha. Nakonec se koruna pošije kytičkami pro královskou družinu. Pro krále je rovněž připravena kytice, kterou ozdobí jednu z vyvolených dívek.

Trochu pozměněná tradice

Hned po druhé světové válce byl zvyk Honění krále obnoven, v té době měli sedláci ve Lhotce 21 koní a deset hříbat. Velmi slavná byla slavnost v roce 1946. Pak tyto akce začaly poněkud upadat. V roce 1950 došlo v organizaci k menší výjimce, závodu se mohli zúčastnit chlapci s koňmi i ze sousedních Hošťálkovic

Zájem lidí z okolí

K obnovení tradice Honění krále došlo ve Lhotce až v roce 1993, jistým způsobem také z popudu tehdejšího starosty Jiřího Černoty. K tomu je potřeba dodat, že na celkové folklorní podobě a původních zvycích a rituálech se podílela Helena Sváčková, která se těchto slavností účastnila již v roce 1935. Ta stále ještě přesně ví, jak a co se v tehdejší době při slavnosti dělalo, pamatuje si jednotlivé druhy ozdob a vůbec celou organizaci. Bez ní by vlastně ani na původní tradici navázat nešlo. Měla na starosti hlavně chlapce a dívky, s nimi také nacvičovala slezskou besedu. Starala se o tyto věci až do roku 1997. Dnes je jí osmdesát pět let, takže nacvičování besedy i organizování dalších akcí kolem slavnosti Honění krále převzala Marie Smolková.

A kdo vlastně organizuje pořádání tradičního zvyku Honění krále dnes? Podle tajemnice Úřadu městského obvodu Lhotka Kristiny Bílkové je to starosta, místostarosta, někteří členové zastupitelstva a zaměstnanci úřadu. Ostravský magistrát poskytuje na tuto akci každoročně grant, protože to není zrovna levná záležitost. Král i královna pak dostanou nějaký dárek, cenné hodinky nebo zlatý řetízek, jako tomu bylo třeba loni. Zájem je obrovský, a to nejen mezi místními občany, na slavnost přijíždějí lidé ze širokého okolí. Už dnes lidé volají a ptají se, kdy se vlastně slavnost bude konat. A na závěr ještě maličkost: závodu se účastní různá plemena koní, ale ponejvíce jde o slezského norika, velmi houževnatého, pracovitého, bystrého a pohledného koně, kterého měli místní sedláci ve velké oblibě.